Závěrečný dokument Synody o synodalitě – cesta do pekla

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://vkpatriarhat.org/cz/?p=52580

Odebírat aktuální informace od BKP https://bit.ly/3BhmCoT

Dne 26. října 2024 byl přijat závěrečný dokument Synody o synodalitě. Charismatická terminologie se proplétá s nejasnými formulacemi a dvouznačnými termíny. Těžko se dá vydedukovat jejich skutečný obsah. Tato metoda dvojznačných pojmů byla použita i na II. vatikánském koncilu. Jejím cílem je skrýt skutečný likvidační záměr, k němuž dokument vede, a zamaskovat jeho heretický obsah.
Synoda o synodalitě je vrcholným plodem heretického II. vatikánského koncilu.

Co praví Duch církvi? Synodální cesta je cesta apostaze, končící ve věčném zavržení. Lide můj, vyjdi z Bergogliova Babylonu!

Co je podstatou 52stránkového závěrečného dokumentu Synody? Nastolit proces permanentní revoluce s cílem vykořenit všechna dogmata, na nichž byla církev vybudována. Princip změny paradigmat byl autoritativně zakotven už v motu proprio Ad theologiam promovendam z 1. listopadu 2023. Znamená postupné zrušení Božích přikázání, církevní tradice, hierarchické struktury, legalizování donebevolajícího hříchu sodomie a potažmo všech hříchů. Nejvyšší kompetence v řízení církve dostávají tzv. pastorační rady, tedy především laici LGBTQ a arogantní feministky. Proces bude provázen postupným zrušením celibátu a zavedením svěcení žen na diakonky, kněžky a biskupky. Tuto antikristovskou revoluci mají zrealizovat především laici LGBTQ a jejich stoupenci na principu programované sebevraždy katolické církve. Závěrečný dokument synody je de facto Instrumentem laboris této sebevraždy. Dostal k ní autoritu magisteria.
To vše je možné proto, že hierarchie nechce uznat realitu, že Bergoglio je uzurpátor papežství a že nejvyšší úřad zneužívá k likvidaci církve. Masová apostaze katolických prelátů je tím hlavním a skandálním problémem, ne pouze Bergoglio. Slepá a zrádná církevní hierarchie poslušně realizuje sebevraždu a pokrytecky se odvolává na tzv. poslušnost Svatému otci a údajnou věrnost církvi a Kristu. Tato duchovní slepota a vzpoura proti Bohu dnes už hraničí – či u mnohých přímo je – hříchem proti Duchu svatému.
Viditelným znakem apostaze katolíků je to, že Bergogliovu apostazi nevidí anebo ji akceptují. To se týká nejen biskupů, ale i kněží a věřících. Přijali ducha světa a sodomské antievangelium s žehnáním hříchu sodomie, a to je veřejný odpad od Krista. Spasitelné pokání bojkotují a odmítají. Požadavek následování Krista a Jeho cesty spásy je jim cizí. Přijali už Bergogliovu synodální cestu, která vede do věčného zavržení.
Připomeňme si aspoň křiklavé projevy Bergogliovy apostaze během jeho uzurpace papežství. Gestem líbání nohou transsexuálovi schválil protilidský transsexualismus. V heretické exhortaci Amoris laetitia zrušil objektivně platné morální normy. Dodnes na dubia kardinálů neodpověděl. Zločinně agitoval pro experimentální mRNA vakcinaci s katastrofálními důsledky. Vytvořil duchovní i bezprostřední jednotu s elitami v programech, které slouží satanizaci a redukci lidstva (Jde například o Agendu 2030). Intronizoval démona Pačamamu ve Vatikánu, v chrámu sv. Petra a zasvětil se satanu v Kanadě. Tím popřel první přikázání. Doktrinální deklarací Fiducia supplicans zavedl legalizaci a žehnání svazků sodomitů, tedy hříchu sodomie. Tím vyřadil Dekalog i Credo a transformoval katolickou církev na anticírkev New Age.
Závěrečný dokument Synody o synodalitě tvrdí, že „v synodální církvi je autorita biskupa, biskupského kolegia a římského biskupa, pokud jde o rozhodování, nedotknutelná“. Tento výrok odhaluje, jakou Bergoglio používá metodu. Výrok katolíky uspokojuje. Je u něj jen malé doplnění, že výkon biskupské „autority však není bez hranic“. V praxi, v tzv. pastoraci, to vypadá tak, že Bergoglio zavede absolutní protiklad. Konkrétně zavádí tzv. pastorační rady, které dostávají nejvyšší kompetence a vyřazují biskupskou hierarchickou strukturu. Příkladem je Německo, kde největší vládu v církvi už nemá biskup, ale tzv. synodální rada, která se skládá z laických členů, propagátorů LGBTQ.
Ve výkonu autority dokument dává hlavní slovo laickým osobám, především ženám. Zasazuje se dokonce za větší účast žen na formaci duchovních a za širší zapojení žen do rozhodovacího procesu v církvi. To znamená, že žena může být například administrátorem farnosti či diecéze. Implicitně to platí i o nejvyšší autoritě v církvi, tedy o papežství. Dokument tvrdí: „Neexistuje žádný důvod ani překážka, která by bránila ženám zaujmout vedoucí úlohu v církvi.“ To je ale lež. Boží slovo jasně říká, že žena má v církvi mlčet. Znamená to, že ženě nemůže být dán prostor v řízení církve. Žena nemůže přijmout svátost kněžství, která je zahrnuta ve třech stupních: v diakonátu, kněžství a plnosti kněžství – biskupství. Ve Švédsku je odstrašujícím případem nekatolická biskupka, která uzavřela sňatek s lesbou. Dnes už však, dle Fiducia supplicans, katolická církev tomuto svazku žehná!
Žena má v církvi důležitý úkol podobně jako i v rodině, kde hlavou je muž a srdcem žena. V historii bývaly ženy, které zasahovaly do života církve, ať už to byla sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Avily a jiné. Ony ale nepůsobily na základě církevního úřadu, ale na základě prorocké služby. Bůh mluvil skrze ně, a pravověrná církev tento hlas po rozlišení přijala. Bergoglio dnes zneužívá pojem rozlišování k prosazování herezí, hříchu a morálních zvrhlostí.
Otázka přístupu žen k jáhenské službě prý zůstává otevřená a toto tzv. rozlišování by údajně mělo pokračovat.
Jorge Bergoglio je tu z Božího dopuštění, aby odhalil rakovinovou metastázi v církvi. Dnes k zastavení sebevražedného procesu nepomůže ani to, kdyby Bergoglio dobrovolně odstoupil, protože oficiální církevní struktura je apostatická. Pravdivá reforma proto musí nastat zdola od věřících, přes kněze a biskupy. Podmínkou je pravdivé pokání. Pravda musí být nazvána pravdou, hereze herezí a rovněž II. vatikánský koncil, jehož ovocem je synodální cesta, heretickým. Církev má být prostředkem ke spáse, a ne, jak to vidíme dnes, k zavržení! Primární pravdy musí být postaveny na první místo. Je to především spása duší, která není možná bez osobního obrácení, pokání a následování Krista. To je pravdivá cesta spásy, a ne Bergogliova synodální sebevražedná cesta vedoucí do věčné záhuby. Bergoglio prakticky usvědčil celou katolickou církev, že už není katolická ani křesťanská, protože se nebrání jeho herezím a heretika veřejně uznává jako zástupce Krista. Tato hluboká metastáze proniká celou katolickou církev.
Jaké je východisko?
Základem je návrat k pravidelné modlitbě. Katolíci si musí vymezit pevný čas na modlitbu. Ať už jsou to tři růžence za den, či jiné křesťanské modlitby. Má-li se obrodit církev a rodina zůstat rodinou, musí být zavedena pravidelná denní modlitba v rodině. Praxe ukázala, že nejvýhodnější je hodina od 20 do 21 hodin. Pokud se člověk nemodlí a nekoná pokání, dříve nebo později ztratí spasitelnou víru. Mnozí svatí opakovali: Kdo se modlí, bude spasen, kdo se nemodlí, bude zavržen.
Co praví Duch církvi?
Synodální cesta je cesta apostaze, končící ve věčném zavržení. Lide můj, vyjdi z Bergogliova Babylonu!