Rozbor prohlášení arcibiskupa C. M. Vigana k situaci v církvi /2. část: Kristova církev kontra Bergogliova anticírkev/

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://vkpatriarhat.org/cz/?p=52182

Odebírat aktuální informace od BKP https://bit.ly/3BhmCoT

Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Ocitli jsme se v surrealistické situaci, kdy se hierarchie nazývá katolickou – a proto vyžaduje poslušnost od těla církve – zatímco vyznává nauky, které ještě před koncilem církev odsoudila; a zároveň odsuzuje jako heretické nauky, jimž do té doby učili všichni papežové.“
Tímto vyjádřením arcibiskup Viganò de facto ukazuje, že současná hierarchie, která se nazývá katolickou, už není katolická. Usvědčuje ji, že hereze, které je povinna odsoudit, naopak vyznává, a katolické učení, které je povinna vyznávat, odsuzuje. Změnou paradigmat a přijetím Fiducia supplicans protiřečí samotné své podstatě. Arcibiskup proto poukazuje na to, že tato hierarchie, neposlušná Bohu, nemá právo vyžadovat poslušnost.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „K tomu dochází, když se absolutno oddělí od Pravdy a relativizuje se tím, že se přizpůsobí duchu světa.“
Hierarchie, která se nazývá katolickou, je povinna představovat Boží autoritu. Když se ale herezemi oddělila od Pravdy a přizpůsobila se duchu světa, podává učení Božích pravd zrelativizované. Tím tato hierarchie ztrácí právo vystupovat v Boží autoritě a vyžadovat poslušnost. Viditelnou církevní autoritu ale katolíci automaticky pokládají za autoritu Boží. Bergoglio to zneužívá, hlásá hereze popírající nejzákladnější pravdy víry a přitom vyžaduje poslušnost. Zde je jediným řešením oddělit se od tohoto vraha Kristovy církve.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Jak by dnes jednali papežové posledních staletí? Shledali by mě vinným ze schizmatu, nebo by spíše odsoudili toho, kdo se prohlašuje za jejich nástupce?“
Arcibiskup Viganò klade otázku: Koho by odsoudili předkoncilní papežové – jeho, anebo apostatu Bergoglia, který se prohlašuje za jejich nástupce? Na to je jednoznačná odpověď: Odsoudili by Bergoglia jako arcikacíře. Naproti tomu arcibiskupa Vigana by uznali za věrného pastýře Kristovy církve.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Spolu se mnou modernistický Sanhedrin soudí a odsuzuje všechny katolické papeže, protože víra, kterou hájili, je moje; a bludy, které Bergoglio obhajuje, jsou ty, které oni bez výjimky odsuzovali.“
Tímto výrokem arcibiskup ukazuje, že on reprezentuje pravověrné učení a pravověrnou tradici celé církve i všech papežů až do II. vatikána.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Ptám se tedy: jaká může být kontinuita mezi dvěma skutečnostmi, které si odporují a protiřečí? Mezi Bergogliovou koncilní a synodální církví a tou, která je ‚blokována protireformačním strachem‘, od níž se on ostentativně distancuje? A s jakou ‚církví‘ bych byl ve stavu schizmatu, když se ta, která se prohlašuje za katolickou, liší od pravé církve právě tím, že hlásá to, co ona odsoudila, a tím, že odsuzuje to, co ona hlásala?“
Arcibiskup znovu ukazuje na nesmyslnost obvinění z tzv. zločinu schizmatu člověkem, který reprezentuje pokoncilní synodální církev. Tato synodální církev je nejen ve schizmatu, ale přímo v apostazi. To, že se arcibiskup Viganò od ní odděluje, je jeho svatá povinnost. Věrnost Bohu a církvi to od něj vyžaduje. V žádném případě nejde o zločin schizmatu!
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Zastánci ‚koncilní církve‘ odpoví, že je to dáno vývojem těla církve v rámci ‚nutné obnovy‘; zatímco katolický učitelský úřad nás učí, že Pravda je neměnná a že nauka o vývoji dogmat je heretická.“
Arcibiskup znovu ukazuje na bludy tzv. koncilní církve, která zavedla jakýsi vývoj těla církve, aby tím ospravedlnila hlásání herezí. Arcibiskup znovu zdůrazňuje, že sama Pravda je neměnná a nauka o vývoji dogmat je heretická.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Nepochybně, dvě církve: každá se svým vlastním učením, liturgií a světci; ale zatímco pro katolického věřícího je církev jedna, svatá, katolická a apoštolská, pro Bergoglia je církev koncilní, ekumenická, synodální, inkluzivní, imigrační, ekologicky udržitelná a přátelská vůči homosexuálům.“
Bergoglio ztotožňuje církevní strukturu, v jejímž čele stojí, s Kristovou církví. Arcibiskup ale zdůrazňuje, že dnes jsou zde dvě církve, každá se svým vlastním učením. Bergogliova je ta koncilní, synodální, sodomická… Ta ale v žádném případě není církví Kristovou!
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Je tedy možné, že církev začala učit bludům? Můžeme věřit, že jediná archa spásy je zároveň i nástrojem záhuby duší? Že se mystické tělo odděluje od své božské hlavy, Ježíše Krista, takže se zaslíbení Spasitele nemůže naplnit? To samozřejmě nelze připustit a ti, kdo takovou myšlenku podporují, upadají do hereze a schizmatu. Církev nemůže učit bludům, ani její hlava, římský papež, nemůže být zároveň heretikem i pravověrným, Petrem i Jidášem, být ve společenství se všemi svými předchůdci a zároveň s nimi ve schizmatu. Jedinou teologicky možnou odpovědí je, že koncilní hierarchie, která se prohlašuje za katolickou, ale zastává jinou víru, než tu, kterou katolická církev nepřetržitě učila po dva tisíce let, patří k jinému subjektu, a tudíž nepředstavuje pravou církev Kristovu.“
Arcibiskup logicky, z faktů, dochází k závěru, že Kristova církev a Bergogliova církev jsou protiklady. Toto by si měl uvědomit každý biskup a kněz, ale také každý katolík, a vyvodit z toho jasný závěr, a to: oddělit se od Bergoglia a jeho sekty!
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Z čeho usuzujeme, že ‚synodální církev‘ a její hlava Bergoglio nevyznávají katolickou víru? Z naprostého a bezvýhradného lpění všech jejích členů na množství věroučných omylů a herezí, které již odsoudil neomylný učitelský úřad katolické církve, a z okázalého odmítání jakéhokoli učení, morálního předpisu, bohoslužebného úkonu a náboženské praxe, které neschválil ‚jejich‘ koncil.“
Arcibiskup Viganò podává dva důkazy, že synodální církev v čele s Bergogliem nemá katolickou víru. Prvním důkazem je, že naprosto a bezvýhradně lpí na věroučných omylech a herezích, které učitelský úřad církve už odsoudil. Druhým důkazem je, že okázale odmítá katolické učení a morálku, kterou neschválil „jejich“ koncil.
Ježíš Kristus přikazuje hlásat evangelium všemu stvoření, kdežto koncil zavedl dialog. To znamená, že misionář má naslouchat pohanským bludům s úctou a nesmí pohanům hlásat evangelium, aby je takzvaně neurazil. Pravdivá misie, jejímž základem, středem a vrcholem je Ježíš Kristus, je pokládána za „hanebný proselytismus“ a přetahování tzv. věřících. Ovocem toho je, že nastala antimisie hinduismu do Evropy skrze jógu a rovněž antimisie buddhismu skrze orientální meditace a bojová umění. A církev? Ta tomu dělá reklamu! Toto je duch II. vatikána, který protiřečí Duchu Kristovu.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Nikdo z nich nemůže s čistým svědomím podepsat tridentské vyznání víry a antimodernistickou přísahu, protože to, co obojí vyjadřuje, je přesný opak toho, co učí Druhý vatikánský koncil a takzvané ‚koncilní magisterium‘ a co z nich vyplývá.“
Arcibiskup uvádí, proč víra synodální církve, v jejímž čele stojí Bergoglio, není katolická. Nikdo z nich nemůže s čistým svědomím podepsat tridentské vyznání víry, které jasně vyjadřuje neměnné pravdy o naší spáse. V souladu s tridentským vyznáním také papež Pius X. reagoval na tehdejší modernismus, který infikoval církev na přelomu 19. a 20. století. Napsal proti této herezi antimodernistickou přísahu, kterou musel skládat každý kněz a každý biskup. Je však třeba vědět, že koncil naopak otevřel dveře už odsouzeným herezím modernismu a duch II. vatikánského koncilu je implantoval do všech katolických seminářů.
Tyto modernistické hereze protiřečí podstatě Písma a Tradice, tedy katolickým dogmatům týkajícím se víry a mravů. Modernismus zpochybnil i nadpřirozeno v Písmu svatém. Arcibiskup dodává, že tridentské vyznání víry a antimodernistická přísaha je přesný opak toho, co učí Druhý vatikánský koncil a takzvané „koncilní magisterium“ a co z nich vyplývá. Tedy koncil je heretický, duch koncilu je rovněž heretický i ovoce je heretické a Bergoglio svou synodální cestou jen dovršuje program koncilu, který nemá s katolickou, tedy spasitelnou vírou nic společného.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Protože je teologicky neudržitelné, že církev a papežství jsou spíše nástroji záhuby než spásy, musíme nutně dojít k závěru, že bludné učení takzvané ‚koncilní církve‘ a ‚papežů koncilu‘ od Pavla VI. dále představuje anomálii, která vážně zpochybňuje legitimitu jejich magisteriální a řídící autority.“
Všimněme si gest, například Jana Pavla II., která porušují první přikázání Desatera a zároveň jsou zhoubným precedentem pro věřící. V Indii si nechal od sakrální kněžky udělat na čelo zásvětné znamení boha Šivy a přijal magický věnec. Líbal Korán, který neuznává Ježíše Krista za Božího Syna a přikazuje zabíjet křesťany jako jinověrce. Několikrát uctil hrob otce New Age Ghándího a pronášel zde pochvalnou řeč.
V Assisi se Jan Pavel II. dopustil apostatického gesta. Tím nastal duchovní zlom a heretická změna veřejného mínění v celé katolické církvi. Pozval ctitele pohanských kultů, kteří uctívají démony, a dal jim k dispozici chrámy v Assisi, aby zde mohli provádět své magické obřady a chrámy znesvětit. Sám se pak s nimi modlil k tzv. společnému Otci. Pohané ale neuznávají ani Boha Stvořitele, modlí se k démonům! On jim nehlásal Krista. Ani slovem jim nevydal svědectví o našem Pánu a Spasiteli! Potom se ale s nimi, kteří se vědomě obracejí na démony a ďábla, modlil Otčenáš. Ke komu se vlastně spolu s nimi modlil? K Bohu, anebo k ďáblu?
Jan Pavel II. vybudoval z Assisi novou tradici tzv. mezináboženských setkání v duchu II. vatikána. Svým gestem vyhlásil, že pohanské cesty jsou alternativními cestami cestě spásy, spojené s výkupnou smrtí Božího Syna na kříži. Tím výrazně změnil myšlení katolíků, jako by Ježíš Kristus už nebyl jediným Spasitelem.
Po celou dobu pontifikátu prosazoval a schvaloval hereze modernismu a nahrazení misie internáboženským dialogem.
Taková církev a takové papežství jsou skutečně spíš nástrojem záhuby než spásy, jak uvádí arcibiskup Viganò. Jenže Jan Pavel II. i František Bergoglio jen vtělují ducha II. vatikána.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „To znamená, že musíme pochopit, že podvratné využívání autority v církvi, jehož cílem je zničení církve (nebo její přeměna v jinou církev, než je ta, kterou chtěl a založil Kristus), je samo o sobě dostatečným podkladem k zneplatnění autority tohoto nového subjektu, který se zlovolně přisál na Kristovu církev a uzurpoval si moc. Proto neuznávám legitimitu dikasteria, které mě staví před soud.“
Arcibiskup zdůrazňuje, že všichni katolíci musí pochopit, jak velkým zlem je podvratné využívání autority. Cílem je církev zničit anebo ji přeměnit na něco, co Kristus nechtěl a co nezaložil. V prvních letech po koncilu to ještě nebylo vidět, takže si katolíci v dobré vůli snažili vysvětlovat vše pozitivně. Až 11 let trvajícími aktivitami Bergoglia se odmaskoval skrytý cíl architektů II. vatikána. Arcibiskup Viganò dochází k závěru, že fakt o zneužití autority s cílem zničit církev je dostatečným podkladem k tomu, aby nový subjekt, který se přisál na Kristovu církev, byl odhalen. Tím novým subjektem je Deep Church neboli Bergogliova anticírkev New Age.
Praktický závěr, který z toho pro biskupy a kněze vyplývá, je, aby se oddělili od neplatného papeže, který se sám vyloučil z Kristovy církve, a proto nemůže být její hlavou.
Dnes je každá sankce či exkomunikace vydaná Vatikánem neplatná a neúčinná. To se vztahuje nejen na falešnou exkomunikaci arcibiskupa Vigana, ale i na každého jiného biskupa, který se postaví za věrnost Kristu a jeho církvi.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Způsob, jakým byla nepřátelská akce proti katolické církvi provedena, potvrzuje, že byla plánovaná a zamýšlená, protože jinak by ti, kdo ji odsuzovali, byli vyslyšeni a ti, kdo na ní spolupracovali, by se okamžitě zastavili.“
Arcibiskup Viganò jako dlouholetý pracovník Vatikánu odhaluje realitu, že šlo o plánované a zamýšlené spiknutí proti církvi, jak ji likvidovat zevnitř. Jako důkaz podává, že pokud by nebyla tato likvidační akce plánovaná, pak by ti, kteří ji odsuzovali, byli vedením církve vyslyšeni a zavedla by se přiměřená opatření, která by vnitřní puč zastavila. Realita však byla taková, že ti, kteří ukazovali na zločiny v církvi a hájili pravověrné učení, byli hierarchií odstraňováni. Naopak ti, kteří prosazovali sebezničení církve, byli povyšováni na nejvyšší úřady.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Jistě, v očích tehdejší doby a při tradiční formaci většiny kardinálů, biskupů a kléru se pohoršení způsobené hierarchií, která by si natolik protiřečila, jevilo jako něco tak obludného, že mnoho prelátů a kleriků nevěřilo, že je možné, aby revoluční a zednářské principy našly v církvi uznání a podporu.“
Tradiční formace a myšlení v katolické církvi, jak arcibiskup vyjadřuje, vytvářelo takovou atmosféru, že bylo neuvěřitelné, že by se zednářské principy sledující zničení církve dostaly do jejího nitra. Proto ani nemohly být odmaskovány. Už jen v myšlence, že katolická hierarchie bojuje proti církvi, by katolík viděl svůj těžký hřích. A těm, kteří měli zodpovědnost, jako biskupové a kardinálové, úcta k autoritě bránila ukázat na zločinnost, která se v církvi začala páchat proti Bohu i proti samotným základům, na nichž církev stojí.
Citace arcibiskupa C. M. Vigana: „Ale to byl právě mistrovský tah Satana – jak to nazval arcibiskup Lefebvre – který věděl, jak využít přirozenou úctu a synovskou lásku katolíků k posvátné autoritě pastýřů, aby je přiměl k tomu, aby upřednostnili poslušnost před Pravdou.“
Arcibiskup Viganò upozorňuje na arcibiskupa Lefebvra, který už před několika desetiletími ukázal na hlavní příčinu otevření dveří do církve herezím. Tuto příčinu označil jako tah satana, který přiměl katolíky k tomu, aby upřednostnili poslušnost církevní autoritě před Pravdou, tedy i před neměnnými pravdami víry, vyplývajícími z Božího zjevení. Toto upřednostnění poslušnosti církevní autoritě mělo za následek, že už nebylo možno hierarchii usvědčit, že zneužívá svou autoritu proti samotné podstatě církve. Pokud na to někdo poukázal, jako například arcibiskup Lefebvre, musel počítat ne s Božím trestem, ale s církevním trestem, s tzv. exkomunikací za údajný zločin neposlušnosti a schizmatu. Takže obrana pravd víry, čili apologie, byla po koncilu prakticky nemožná! V euforii II. vatikánského koncilu, před kterým musel každý kapitulovat, měly hereze otevřeny dveře na všechny teologické školy.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr + Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři

15. 7. 2024