Dvojpapežství v historii církve /2. část/

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://decisive-step.wistia.com/medias/b63b14p31j
https://ugetube.com/watch/vRMTcdaiK72c9C1
https://cos.tv/videos/play/46918488240985088
https://www.bitchute.com/video/5HxBTgQ0k18q/

https://vkpatriarhat.org/cz/?p=50529
https://bcp-video.org/cz/dvojpapezstvi-2cast/

Odebírat aktuální informace od BKP https://bit.ly/3BhmCoT

Clunyjská reforma v čele s papežem Řehořem VII. řešila simonii i klerogamii a rovněž investituru. Právě v tomto období se jako opozice proti reformě často objevovali pseudopapežové.
12. století
Paschalis II. (1099‒1118) – Za jeho pontifikátu zemřel roku 1110 pseudopapež Klement III. Jeho mrtvolu nechal Paschalis vyzdvihnout z hrobu a vhodit do Tibery. Císař Jindřich V. dal Paschalise II. i s jeho kardinály zajmout a odvést na dobře střežené místo v okolí Říma. V letech 1100‒1102 byl rovněž pseudopapežem Teoderich, v roce 1102 Albert a v letech 1105‒1111 Silvestr IV.
Gelasius II. (1118‒1119) – Brzy po jeho zvolení přitáhl Jindřich V. a za pseudopapeže byl vybrán arcibiskup z Bragy, který přijal jméno Řehoř VIII. Po císařově odjezdu se Gelasius vrátil do Říma, ale brzy byl znovu přinucen uprchnout do Francie, kde roku 1119 v Cluny zemřel.
Kalistus II. (1119‒1124) – V opatství Cluny byl vybrán za papeže arcibiskup Quido z Vienny. S touto neobvyklou volbou souhlasili kardinálové, kteří zůstali v Římě, klérus i lid. V červnu 1120 odcestoval do věčného města. Lateránský ekumenický koncil roku 1123 svěcení udělená pseudopapežem Řehořem VIII. prohlásil za neplatná. Rovněž byla prohlášena za neplatná všechna svěcení, která obdrželi biskupové vysvěcení Řehořem VIII. Řehoř nalezl útočiště v Sutri, Kalist však toto místo v dubnu 1121 vojensky dobyl a vzdoropapeže pak nechal posměšně vodit ulicemi Říma. Řehoř VIII. pak brzy nato zemřel.
Honorius II. (1124‒1130) – Po smrti Kalista došlo ke sporu mezi mocnými římskými rodinami Frangipaniů a Pierleoniů o to, kdo bude novým papežem. Straně Pierleoniů se podařilo prosadit kandidáta Theobalda, který přijal jméno Celestýn II. Po volbě však strana Frangipaniů narušila slavnost a nový papež Celestýn byl dokonce ztýrán. Lid pak povýšil do papežské hodnosti frangipaniovského kandidáta Honoria II. Pak se sice Celestýn i Honorius vzdali úřadu, ale o týden později se stal Honorius papežem.
Inocenc II. (1130‒1143) – Po smrti Honoria II. byl zvolen kardinály přívrženci Frangipaniů kardinál Papareschi, který přijal jméno Inocenc II. Ještě téže noci však ostatní kardinálové, kteří byli postaveni před hotovou věc, ho odmítli uznat a zvolili kardinála Pietra Pierleoniho, který přijal jméno Anaklét II. Při této dvojí volbě vyšly najevo nedostatky ustanovení o volbě papeže z roku 1059. S podobnými případy se totiž vůbec nepočítalo. Na synodě v Etampes roku 1130 se Bernard z Clairvaux rozhodně vyslovil pro Inocence. Dvojpapežství skončilo teprve smrtí Anakléta II. roku 1138. Jeho nástupcem se stal Viktor IV. V červnu 1139 vyrazil Inocenc osobně v čele vojska proti Rogerovi II. Sicilskému, který podporoval Anakléta a jeho nástupce Viktora. Papežské vojsko utrpělo drtivou porážku a papež sám padl do zajetí.
Alexandr III. (1159‒1181) – Papežem byl zvolen kardinál Bandinelli, který přijal jméno Alexandr III. Procísařská strana se ale rozhodla pro kardinála Octaviana, který přijal jméno Viktor VI. Alexandr exkomunikoval svého protivníka papeže Viktora. Byl svolán koncil do Pavie (1160). Koncil rozhodl ve Viktorův prospěch a Alexandra uvrhl do klatby. Kláštery v Citaux a Chartreuse se vyslovily pro Alexandra, a klášter v Cluny se rozhodl pro Viktora. Viktor ale roku 1164 zemřel. Místo něho byl jako pseudopapež zvolen Paschal III. (1164‒1168). Po něm následovali další pseudopapežové Kalist III. (1168‒1178) a Inocenc III. (1178‒1180).
Na Lateránském koncilu 1179 bylo rozhodnuto, že v budoucnu smí být papežem pouze ten, kdo získá hlasy dvou třetin kardinálů. Zákon dvoutřetinové většiny se ujal.
14. století
Klement V. (1305‒1314) – Změnil sídlo mimo Řím. Pak papežové sídlili v Avignonu ve Francii. Návratem Urbana VI. do Říma nastala situace, že jeden papež byl v Římě a druhý v Avignonu.
Urban VI. (1378‒1389) – 20. září 1378 apoštolské kolegium ve Fondi zvolilo papežem kardinála Roberta Ženevského, který přijal jméno Klement VII. Tím začalo velké západní schizma. Ani dnes nedokážeme říci, kdo byl právoplatným papežem. Urban VI. exkomunikoval Klementa VII. a jeho stoupence, a Klement učinil totéž, bylo tím vlastně exkomunikováno veškeré křesťanství. Klement VII. si zvolil za svou rezidenci Avignon.
Bonifác IX. (1389‒1404) – Po Urbanově smrti zvolili kardinálové v Římě jeho nástupcem Pietra Tomacelliho z Neapole, který přijal jméno Bonifác IX. Po smrti Klementa VII. roku 1394 v Avignonu zvolili kardinálové španělského Petra de Lunu, který přijal jméno Benedikt XIII.
15. století
Inocenc VII. (1404‒1406) – Po smrti Bonifáce IX. zvolili kardinálové v Římě jeho nástupcem Cosima Miglioratiho, který přijal jméno Inocenc VII.
Řehoř XII. (1406‒1415) – Po smrti Inocence VII. zvolili kardinálové v Římě Angela Corraria z Benátek, který přijal jméno Řehoř XII. Římští kardinálové se pak odvrátili od Řehoře XII. a dožadovali se všeobecného koncilu. I Benedikt XIII., který svolal koncil do Perignanu, byl svými kardinály opuštěn. Proti vůli obou papežů svolali generální koncil do Pisy. Sešel se v březnu 1409. Církevní sněm ovládli stoupenci konciliární teorie, kteří tvrdili, že koncil je nadřazen papeži.
Dne 5. června sesadil koncil oba papeže jako pověstné schizmatiky, heretiky a křivopřísežníky. Synoda zvolila kardinála Filarga, který přijal jméno Alexandr V. Od dvojpapežství se dospělo k trojpapežství, protože ani Benedikt XIII., ani Řehoř XII. rozhodnutí koncilu neakceptovali. Každý papež měl své stoupence na některém křesťanském území.
Alexandr V. zemřel roku 1410. Kardinálové zvolili místo něho Baldassara Cossu, který přijal jméno Jan XXIII., a byl svým založením spíše válečník než biskup.
Český císař Zikmund (1410‒1437) svolal roku 1414 všeobecný koncil do Kostnice. Koncil sesadil všechny tři papeže. Dne 6. dubna vydal pochybný dekret Haec Sancta Synodus, který nadřadil koncil nad papeže. Jan XXIII. byl uvězněn a ve vězení zemřel. Řehoři XII. bylo už 90 let a rezignoval. Benedikt XIII. přenesl svou rezidenci na malý ostrov a nedal se přinutit k abdikaci. Roku 1423 zemřel. Novým papežem byl zvolen Martin V. (1417‒1431). Kostnický koncil odstranil trojpapežství, ale odstranil i reformní hnutí kléru, které představovali čeští kněží Jan Milíč, Konrád Waldhauser a Jan Hus. V Kostnici byl Jan Hus křivě označen za kacíře a upálen. Pokud by byl dán prostor k reformě kněžstva, nemusela přijít německá reformace a nemusela téměř polovina křesťanstva odpadnout od Říma.
Opět se dostali k církevní vládě pseudopapežové: Klement VIII. (1423‒1429) a Benedikt XIV. (1423). Koncil v Basilei v roce 1439 prohlásil, že je nadřazen papeži, a v červnu téhož roku sesadil papeže Evžena (1431‒1447). Evžen dal účastníky koncilu do klatby a Basilejští (1439) zvolili pseudopapežem Felixe V. (1439‒1449). Jím pak éra dvojpapežství skončila. Historikové píší: „Evžen IV. sice zachránil papežství před konciliarismem, ale je zodpovědný i za to, že se pro obecnou nápravu církve od hlavy až k údům neudělalo vůbec nic. Řím zabránil potřebné duchovní reformě, a proto musel později čelit německé reformaci pod vedením Martina Luthera.“
Jak Clunyjské reformní hnutí, tak i české reformní hnutí mělo za cíl boj proti simonii i jiným zlořádům a usilovalo o duchovní obrodu kněžstva.
V současné atmosféře je nutné znovu vytvořit podmínky pro duchovní život. Rovněž je nutné vybudovat ochranný systém před současnými závislostmi. Pokud ho nebude mít kněz, nebudou ho mít ani jeho věřící. Duchovní probuzení pak nenastane.
Co konkrétně dělat? V neděli večer ať se čtyři až sedm kněží sejdou na faře a v bratrském společenství se věnují modlitbě a Božímu slovu (Sk 6,4), tedy apoštolskému učení (srov. Sk 2,42). Setkání skončí až v úterý v poledne. Toto je už osvědčená zkušenost mnohých kněží. Podmínka je během pondělka věnovat čtyři hodiny modlitbě a pak i během úterka. Kromě toho v pondělí věnují čas Božímu slovu, které pak mají v neděli hlásat věřícím.
Dále je třeba v pondělí zbožně prožít společně svatou liturgii. V bratrském společenství je dobré otevřeně mluvit o svých chybách a také umět přijmout kritiku. To vše v duchu pokání s cílem duchovní očisty a pravdivého následování Krista.
Dnes je ale jedno velké nebezpečí – šířící se homosexuální infekce. Proto je třeba opatrnosti.
Podstata reformy je pokání a modlitba. Tyto dva prostředky je třeba, abychom my, biskupové a kněží, postavili na první místo ve svém životě. Pokud předáme našim věřícím osobní zkušenost, ne pouhé teorie, budou nás následovat.
Co se týče dvojpapežství, jeho příčiny byly téměř vždy ve sporu o zevnější autoritu, tedy o zevnější vládu. To bylo spojeno s hmotnými výhodami a prestiží. Církev potřebuje i zevnější autoritu, ale ta je pravdivá jen tehdy, když je zároveň autoritou duchovní. Její povinností je prosazovat potřebné podmínky pro duchovní život a chránit víru a mravy. Při dvojpapežství v historii ani jeden ani druhý neprosazoval sebelikvidaci víry a mravů. Dnes ale lžipapež Bergoglio a jeho sekta církev likviduje zevnitř. Je proto jen jediné východisko, a to přijmout v této mimořádné situaci pravověrného papeže. Jinak Bergoglio komplexně dokončí personální změny a zevnější strukturu už nebude možno převést pod pravověrného papeže, který garantuje ortodoxii i ortopraxi.
Nástup pravověrného papeže bude spojen s duchovním bojem, protože Bergogliova sekta se dobrovolně nevzdá vlády ani svého likvidačního cíle. Pravdivá reforma musí zároveň zasáhnout i kněžstvo, a to v obnově vnitřního života.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr + Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři

29. 8. 2023