Dvojpapežství v historii církve /1. část/

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://chegou-a-hora.wistia.com/medias/q1zzsdfooh
https://cos.tv/videos/play/46888206565676032
https://www.bitchute.com/video/DGBMFLZt88uL/
https://ugetube.com/watch/AevEe93mq2zcXM6

https://vkpatriarhat.org/cz/?p=50515
https://bcp-video.org/cz/dvojpapezstvi-1cast/

Odebírat aktuální informace od BKP https://bit.ly/3BhmCoT

Jaký má dnes smysl, abychom se zamýšleli nad dvojpapežstvím v historii církve? Smyslem toho je hledat v dnešní neřešitelné situaci řešení. Lžipapež František Bergoglio na sebe stáhl mnohonásobnou anathemu – exkomunikaci, tedy vyloučení z církve za boření všech základů víry, daných nám Písmem a Tradicí. V této mimořádné situaci je třeba hledat a použít mimořádné prostředky, které zabrání dovršení největší katastrofy v dějinách církve.
V této první části si připomeneme případy dvojpapežství do 11. století, tedy do clunyjské reformy. Dvojpapežství začalo už v době krutého pronásledování církve v 3. století.
3. století
Kalist I. (217‒222) – Po zvolení papeže Kalista byl brzy vysvěcen za římského biskupa i Hippolyt, který bojoval proti herezi Sabelia popírající pravdu Svaté Trojice.
Urban (222‒230) – Rovněž v tomto období byl jako druhý papež Hippolyt.
Poncián (230‒235) – Také za Ponciána byl dále papežem i Hippolyt. Pro náboženské spory prefekt vypověděl jak Hippolyta, tak Ponciána z Říma. Oba se vzdali papežství.
Kornélius (251‒253) – Po volbě Kornélia určitá část římské obce zvolila druhého papeže, římského teologa Novatiana.
4. století
Liberius (352‒366) – Liberius byl císařem Konstantinem, který tehdy prosazoval arianismus, vypovězen do Thrákie. Na biskupský stolec v Římě byl dosazen arcijáhen Felix (355‒358). Valná část římského kléru se přidala na jeho stranu. Druhá část římské obce se ho však zdráhala uznat. Po Liberiově návratu byl Felix zapuzen.
Damasus I. (366‒384) – Část římského kléru se rozhodla pro jáhna Ursina a část pro jáhna Damasa. Císař Valentinián (364-370) Damasa podpořil a prosadil.
5. století
Bonifác I. (418‒422) – Skupina jáhnů zvolila Eulalia, kterého doporučil předcházející papež Zosimus. Jiná část se rozhodla pro vzdělaného Bonifáce. Císař Honorius (395‒423) se nejprve vyslovil pro Eulalia, ale roku 419 ho dal vykázat z Říma a uznal Bonifáce za právoplatného papeže.
6. století
Symmachus (498‒514) – Po smrti papeže Anastáze II., kterého mnozí do církevních dějin zařadili jako heretika, došlo podobně jako v dobách Damase a Bonifáce I. k neblahé dvojí volbě. Jedna strana zvolila sardského jáhna Symmacha. Anastáziovi stoupenci se rozhodli pro arcipresbytera Laurentia. Symmachus obdržel svěcení v Lateránské bazilice, Laurentius v chrámu Panny Marie Větší. Obě strany se obrátily na ariánského krále Gótů Theodoricha, který uznal za právoplatného papeže Symmacha. Tehdy byl vydán první dekret o volbě papeže. Úřadující papež v něm měl přiznáno právo designace – ustanovit svého nástupce. Tím mělo být vyloučeno zasahování křesťanské obce do volby papeže.
7. století
Konon (686‒687) – Po smrti papeže Konona se nepodařilo odstranit rozbroje mezi věřícími v Římě. V roce 687 na čas jedna strana zvolila Theodora a druhá Paschalise. V témž roce byl pak zvolen Sergius I. a Theodor a Paschalis byli přinuceni k abdikaci.
8. století
Štěpán III. (768‒772) – Po smrti Pavla I. došlo v Římě k státnímu převratu. Představitel vojenské šlechty, vévoda Totone z Nepi, dal zvolit za papeže svého bratra Konstantina, ale ten se udržel pouze rok. Roku 768 dobyli Langobardi Řím a násilím dosadili na papežský stolec mnicha Filipa. Protifrancká strana však zvolila ještě v témže roce Štěpána III., kterému musel „langobardský“ papež Filip, ustoupit. Konstantinovi se vítězná strana se Štěpánem III. krutě pomstila. Úřadující Štěpán roku 769 svolal synodu, která stanovila nový papežský volební řád, který omezil aktivní i pasivní volební právo na římský klérus.
9. století
Benedikt III. (855‒858) – Po smrti Lva IV. došlo opět k současné volbě dvou papežů. Jedna skupina se rozhodla pro Benedikta III., druhá si vyvolila kněze Anastázia. Tomu se s pomocí císařské strany podařilo Benedikta III. sesadit. Lid a duchovní ho však bránili. Benedikt byl vysvobozen a dosazen opět do úřadu.
Jan IX. (898‒900) – Spor mezi Formosovými odpůrci a jeho stoupenci trval i po jeho smrti celá léta. Odpůrcům se podařilo prosadit za papeže roku 897 biskupa Sergia z Caere. Formosiáni však čerstvě zvoleného papeže násilím vyhnali za pomoci Lamberta ze Spoleta. Dosadili roku 898 za papeže opata Jana z Tivoli (Jan IX.).
10. století
Lev V. (903) – Lev V. byl po dvouměsíčním pontifikátu svržen a uvězněn. Na papežský stolec byl zvolen Christoforus (Kryštof). Když se Sergius z Caere vrátil do Říma, Kryštofa sesadil.
Sergius III. (904‒911) – Biskupu Sergiovi z Caere se už roku 897 podařilo dobrodružným způsobem dostat s pomocí antiformosiánců na papežský stolec. Formosovi stoupenci Sergia III. však vypudili a zvolili místo něj Jana IX. (898‒900). Sergius se nyní vrátil s ozbrojeným doprovodem a chopil se moci. Se svými předchůdci, Lvem V. a Kryštofem, udělal krátký proces. Oba je nechal násilně připravit o život.
Na počátku roku 904 usedl Sergius III. za pomoci římského patricije Theofylakta znovu na papežský trůn.
Benedikt VI. (973‒974) – Po smrti Jana XIII. zvolili Římané za papeže Benedikta VI. Strana Crescentia svrhla Benedikta a ustanovila za papeže Bonifáce VII. Ten pak uprchl do Konstantinopole.
Benedikt VII. (974‒983) – Římané si zvolili Benedikta VII. Po smrti Benedikta VII. se Bonifác VII. vrátil z Konstantinopole a zajal už nového právoplatného papeže Jana XIV. (983‒984). Ten na následky zajetí zemřel.
Bonifác VII. (984‒985) – Po roce byl svržen a zavražděn. Jeho mrtvolu vláčeli ulicemi Říma.
Řehoř V. (996‒999) – Po smrti Jana XV. (985‒996) ustanovil panovník Ota III. v Ravenně k všeobecnému překvapení papežem svého čtyřiadvacetiletého příbuzného Bruna (Řehoř V.). To byl první papež německé národnosti. Sotva císař opustil Řím, Řehoř byl vyhnán a vybrán roku 997 jako pseudopapež Jan Filagathus, který přijal jméno Jan XVI. Císař Otto (998) se vrátil a uvedl znovu Řehoře V. do úřadu a krutě se vypořádal s jeho protivníky.
11. století
Benedikt VIII. (1012‒1024) – Tusculské šlechtě se podařilo získat vládu v Římě. Prosadili ze svého rodu Theophylacta jako Benedikta VIII. Rodina Crescentiů však jmenovala papežem Řehoře VI. Oba papežové se obrátili na krále Jindřicha II., který se však rozhodl pro Benedikta.
Benedikt X. (1058‒1059) – Ihned po smrti Štěpána IX. (1057‒1058) prosadila tusculská hrabata ve Florencii násilím do papežského úřadu člena svého rodu, biskupa Jana, který přijal jméno Benedikt X. Reformní kruhy se však zdráhaly tuto volbu uznat. Prosadili volbu Mikuláše II. na synodě v Sutri roku 1059 a Benediktovu volbu vyhlásili za neplatnou. Benedikt byl nucen opustit Řím.
Alexandr II. (1061‒1073) – Po zvolení Alexandra II. německý dvůr prosadil proti zvolenému Alexandrovi II. opozičního kandidáta, parmského biskupa Kadala, který dostal jméno Honorius II. Alexandru II. se obratnou diplomacií podařilo dosáhnout toho, že Honorius II. musel rezignovat.
Řehoř VII. (1073‒1085) – Císař Jindřich IV. zneužil 28 biskupů a v Brixenu byl zvolen pseudopapežem Wibert z Ravenny, který přijal jméno Klement III. V roce 1083 se Jindřichovi a Klementovi podařilo vstoupit do věčného města. Papež Řehoř VII. hledal útočiště v Andělském hradě.
Viktor III. (1086‒1087) – Mezitím vládl Klement III. Teprve rok po smrti Řehoře byl na papežský stolec zvolen reformní stranou Viktor III. Jeho pontifikát ale zatížily spory s Klementem III.
Urban II. (1088‒1099) – Po smrti Viktora byl až za půl roku v Terracině zvolen Urban II. Protože větší část města Říma ovládal Klement III., musel sídlit na ostrově uprostřed Tibery. Roku 1090 se mu podařilo dobýt celé město a dát se prohlásit papežem. Avšak císařův tlak byl tak silný, že se musel na čas uchýlit do normandských oblastí. Roku 1093 vtáhl opět do Říma. V Piacenze svolal roku 1095 koncil a nechal uvrhnout Klementa III. do klatby, jeho svěcení biskupů prohlásil za neplatná.

Shrnutí: Každý případ dvojpapežství by vyžadoval důkladnější vysvětlení. My ale chceme jen připomenout, že se tento jev v historii církve opakoval. Dnes se instituce papežství i s Vatikánem vinou Františka a jeho klanu už de facto plně dostala do rukou svobodných zednářů. Ti usilují nejen o zničení živé víry, ale také nejprve o zneužití papežské autority k masovému odpadu a transformaci církve v satanskou anticírkev New Age. Mluvit dnes o papežské neomylnosti je nonsens. Lžipapež František prosazuje sodomii a uctívání démonů intronizací Pačamamy a zasvěcením se satanu prostřednictvím čaroděje v Kanadě. Největší tragédií je, že biskupové, kněží a věřící tuto realitu nevidí a nechtějí vidět.
V druhé části ukážeme na východisko, kterým je nutná duchovní reforma kněžstva.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr + Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři

28. 8. 2023