O čem se mlčí - Ladislav Větvička

Stanislav Novotný se ptá Ladislava Větvičky proč se přeceňuje výročí listopadového převratu po kterém strategický majetek naší země skončil v nadnárodních korporacích

Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Dobrý den, Vážení diváci! Slavné výročí listopadového převratu je tu.
Před 32 lety se sice nejednalo o žádnou revoluci a celá řada tehdejších aktérů vědomě či nevědomě silně přeceňovala a přeceňuje svou roli na šachovnici jiných, ale vliv tohoto symbolického data byl pro další směřování země kruciální. Byly odstartovány změny, kterým sice musela napomoci i samotná Státní bezpečnost, ale obyvatelstvo z velké části výzvu přijalo a začalo si užívat nabyté svobody v očekávání prosperity a velké budoucnosti své i svých potomků. Nomenklaturní kádry bývalého režimu, příslušníci tajných služeb a nejrůznější vlastníci informací vyměnili v privatizačním procesu moc politickou za ekonomickou a společnost tak bez větších otřesů vklouzla do nového tisíciletí. Zároveň se postupně země chopily euroatlantická a evropské politické struktury a rozhodující strategický, ale i další majetek postupně našel svého pána v nadnárodních korporacích. Má to své důsledky, které každý chápe jinak.
Ale já se dnes zeptám pouze jednoho člověka, a to spisovatele, cestovatele, fotografa, blogera a ostravského barda Ladislava větvičky.
Jak se vztahuješ nebo ses vztahoval k 17. listopadu a jak to vidíš dnes?

Ladislav Větvička (blogger,spisovatel)
No, už je to dávno. Tenkrát mi bylo 23 let, takže jsem byl aktivním účastníkem, protože jsem byl v té době vysokoškolským studentem. Říkáme dneska "boj za svobodu" nebo "svobodu, kterou jsme získali". Já jsem paradoxně tu svobodu pocítil už o dva týdny dříve, když jsem se dostal do Polska na koncert našich zakázaných zpěváků Karla Kryla, Jarka Nohavici a dalších. Ta svoboda byla nádherná. Prakticky to, co u nás bylo 17. listopadu, jsme tenkrát zažívali kolem 3. listopadu ve Wroclawi. Když jsem se před pár lety bavil u piva s Karlem Schwarzenbergem, tak mi řekl, že tu akci vymyslel on a financoval ji jeho přítel ze Švédska, který financoval i Chartu a financoval to z peněz pana Sorose. Takže to byla vlastně moje první akce, kde jsem se nevědomky aktivně účastnil s panem Sorosem jeho první akce a bylo to velice krásné.

17. listopad, ta atmosféra, kdo si na to pamatuje a kdo to zažil, tak ta byla neuvěřitelná. Bohužel, v téhle republice trošku podléháme dvěma věcem. Jednou je taková bílá legenda, kterou o 17. listopadu máme, to znamená verze, že hrdinní studenti se nechali zbít na Národní třídě a potom pod vedením Charty 77 v čele s naším největším dramatikem svrhli nenáviděného bolševika. A potom s pomocí Pražského výběru jsme vyhnali i ruská vojska. To je ta bílá legenda, která neustále jde v našich médiích. Pak je černá legenda, která se moc neříká, že to byla všechno dohoda mezi mocnostmi, mezi tajnými službami a my jsme jenom tak, jakoby k tomu přišli jako slepý k houslím. Samozřejmě pravda není ani jedno ani druhé, pravda je někde uprostřed. Ale je škoda, že se o tom nemluví, protože když by se o tom mluvilo, třeba o mezinárodním rámci, tak by vynikly zajímavé věci. Například to, že už rok předtím, v roce 1988 v Moskvě se Gorbačov s Reaganem dohodli na tom, že Sovětský svaz odsune svá vojska z Afghánistánu. Gorbačov potvrdil, že odsune i sovětská vojska z východní Evropy. Potvrdil to i na jejich posledním setkání v prosinci osmdesátého osmého roku, když se potkali naposledy v New Yorku na zasedání OSN a tehdy to bylo odhlasováno i v jejich politbyru. Když se to dozvěděli naši tehdejší komunističtí vládci, samozřejmě věděli, že je konec, protože těch 20 let je tady držely tanky, tak viděli, že to je jenom otázka času, než to půjde pryč.

Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Maltské setkání nakonec odstartovalo všechny změny, které se potom materializovaly a personalizovaly.

Ladislav Větvička (blogger,spisovatel)
Neřekl bych. Já bych řekl, že maltské setkání, to už byl Gorbačov a Bush o rok později, mělo být vyhodnocení celé akce, kterou naplánovali.
Gorbačov s Reaganem se dohodli i na tom, že ve východní Evropě budou povoleny svobodné volby. To se dohodlo už v roce 1988, je to obecně známo. Termínem, kdy se to mělo vyhodnotit a tím pádem i Sovětský svaz měl nadále dostávat ekonomickou pomoc od Spojených států, tak byla právě Malta, prosinec 1989.

Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Ten proces byl už od poloviny osmdesátých let nastartován, špičky se bavily už od té doby, s příchodem Gorbačova došlo k té změně, která se postupně nějakým způsobem realizovala a prosadila. Jak na tebe teď působilo to, jak někteří lidé jásali - zvláště takoví, kteří si přepsali často životopisy - nad tím, že komunistická strana stojí mimo parlament.
Přijde mi to dost licoměrné, protože všechny polistopadové vlády měly ve svých řadách komunisty, bývalí komunisté jsou dodnes v čele významných institucí, od České televize až po Karlovu univerzitu. A najednou se tady jásá, že lidé, kteří ještě stále věří nějaké ideologii, se dostali mimo parlament. To je dost legrační. Často nejvíc freneticky jásají ti, kteří mají máslo na hlavě.

Ladislav Větvička (blogger,spisovatel)
Popravdě řečeno, mi ti komunisti, kteří se jmenovali komunisti a kteří se teď konečně nedostali do parlamentu, až tak nevadí. Ti nejsou až tak škodliví jako bolševici ducha, kteří jsou v mnoha jiných stranách, položili rudé legitimace v osmdesátém devátém, ale v hlavách to mají poplantané pořád. Podívejme se na dva týdny staré záběry po volbách, kdy mnozí z nové bruselské pětky se už vyjadřují ve smyslu, že s těmi a s těmi se bavit nebudou, s extremisty se bavit nebudou. To je horší, než ti praví komunisti, kteří teď mají sice 4 %, ale popravdě řečeno, co si budeme povídat, kdyby oni chtěli a kdyby pravděpodobně nedodržovali nějaké dohody, které asi v osmdesátém devátém s někým uzavřeli, tak by neměli čtyři procenta, ale patnáct.

Stanislav Novotný (předseda Asociace nezávislých médií)
Nelze než souhlasit. Ještě pikantnější je samozřejmě to, že ti, kteří jsou tak spokojeni s tím, že komunisté zůstali mimo, navrhují třeba Petra Pavla, komunistu, na funkci prezidenta.

Moc děkuju za rozhovor. A s Vámi, milí diváci, se těším na další pokračování cyklu O čem se mlčí.