1. část - společnost jako organismus -- Vítek Jiras

Společnost jako organismus: Když kolektivní tělo onemocní
Představme si dav lidí na rušném náměstí. Někdo náhle zvedne hlavu a zírá do nebe. Během minuty se k němu přidají další - naklánějí se, mžourají, ukazují prstem. Nikdo vlastně neví proč, ale něco tam musí být. Tento jev, známý jako "sociální nákaza", není jen kuriozitou - je to dokonalý důkaz, že lidské chování se šíří jako virus. A stejně jako u biologických infekcí platí: čím více je společnost ve stresu, tím náchylnější je k epidemii iracionality.
Zrcadlení jako základní sociální instinkt
Každý z nás má v mozku zrcadlové neurony - mikroskopické "opičí" obvody, které nás nutí nevědomě napodobovat výrazy tváře, tón hlasu i gesta lidí kolem nás. Když náš kolega v práci zkříží ruce, aniž si to uvědomíme, uděláme to samé. Když kamarád začne používat slovo "brutus" jako pozitivní výkřik, za týden ho opakujeme. Studie z University of York dokázala, že lidé v rozhovoru synchronizují i frekvenci mrkání - stačí 15 minut konverzace a naše oči se začnou pohybovat v témže rytmu.
Tento mechanismus je tak silný, že ovládá i politické nálady. V roce 2016 vědci z MIT analyzovali Twitter během amerických voleb a zjistili, že uživatelé začali kopírovat nejen hashtagy, ale i specifickou dikci svých kandidátů. Trumpovi fanoušci náhle psali v krátkých, úsečných větách ("Sad! Terrible!"), zatímco voliči Killary Clintonové přebírali její strukturovaný, téměř byrokratický styl. Nebyl to vědomý výběr - byl to sociální reflex.
Emoční dominový efekt
Stejně nakažlivé jako slova jsou i emoce. Klasický experiment z 60. let ukázal, že pokud do místnosti plné lidí posadíme jednoho úzkostného člověka (který třeba nervózně poklepává nohou), během 20 minut začne nejméně polovina místnosti projevovat stejné příznaky stresu. Dnes tento jev pozorujeme v globálním měřítku: když média začnou hystericky informovat o ekonomické krizi, lidé, i když zatím nepociťují žádné dopady, začnou panikařit a omezovat výdaje, čímž krizi sami vytvoří.
Nejmarkantnější příklad? Pandemie covid-19. Stačilo, aby pár influencerek na TikTok začalo s hysterickými videi o nedostatku toaletního papíru, a během 48 hodin byly supermarkety v 5 zemích vykoupené. Nikdo nevěděl proč, ale strach byl nakažlivější než samotný virus.
Tichá řeč těla, která mění kulturu
Nonverbální nápodoba jde ještě hlouběji. Antropolog Edward Hall popsal, jak každá kultura má svůj "sociální tanec" - vzdálenost při rozhovoru (Jižané stojí blíž než Skandinávci), frekvenci dotyků (Brazilec se v konverzaci dotkne druhé osoby až 80× za hodinu, Brit v průměru 0×) nebo dokonce způsob, jak držíme hlavu (v Japonsku mírný předklon jako znak úcty, v Americe naopak záklon hlavy jako projev sebevědomí).
Tyto vzorce nejsme schopní ovládat vědomě. Když Čech přijde do Itálie, po měsíci začne výrazně více gestikulovat. Když Američan pracuje v Německu, nevědomky přejde do strohého, přímého očního kontaktu. A když skupina teenagerů začne používat slangový výraz (třeba "masakr"), během týdne ho opakuje celá škola - ne proto, že by byl geniální, ale protože mozek automaticky upřednostňuje to, co slyší opakovaně.
Když se nákaza zvrtne v epidemii šílenství
Problém nastává, když se tímto způsobem začnou šířit destruktivní vzorce. V roce 2018 se v amerických školách rozšířil podivný trend: studenti nahrávali videa, jak kradou školní mýdla nebo ničí záchodky. Výzkum Journal of Abnormal Psychology odhalil, že 68% z nich to udělalo jen proto, že to viděli u ostatních. Neměli k tomu osobní důvod, jen "vypadalo to zábavně".
Stejný princip funguje u bubnování politiků do války nebo u progresivistických hnutí. Když několik lidí v komunitě začne nosit symboly (červené kšandy jako "incels", černé sluneční brýle jako antifa), ostatní je rychle přeberou - ne nutně z přesvědčení, ale protože chtějí patřit. A jak ukázal případ QAnon, stačí pár vlivných účtů, aby se tyto sektářské bláboly ("Adrenochrome!") staly společným jazykem tisíců lidí, kteří o tématu předtím nikdy neuvažovali.
Lze se téhle nákazy vůbec ubránit?
Ano, ale vyžaduje to vědomé úsilí. Prvním krokem je "sociální hygiena" - stejně jako si myjeme ruce, musíme filtrovat, jaké vzorce od druhých přebíráme. Druhým krokem je vytváření "imunitních ohnisek" - malých komunit (rodina, přátelský klub), kde se šíří zdravé a vlastenecké normy.
Protože jediné, co může zastavit epidemii progresivistické iracionality, je skutečně autentické kritické myšlení. Ale pozor - i to se musí šířit nápodobou. Takže až příště uvidíme, jak se všichni v našem okolí chovají iracionálně, zkusme místo přizpůsobení udělat něco radikálního: Stůjme jako skála. A tiše doufejme, že nás někdo začne kopírovat.
Kopírování vzorců emocí: Když establishment otráví společnost
Vědci dlouho studují, jak se chování a emoce šíří společností téměř nakažlivě. Například studie Nicholase Christakise a Jamese Fowlera ukázaly, že štěstí, obezita nebo dokonce kouření se v sociálních sítích šíří jako vlny. Pokud je náš přítel šťastný, máme vyšší šanci, že část toho štěstí přejde také na nás. Stejně tak se šíří i vzorce negativity: výzkum Stanfordské univerzity zjistil, že lidé vystavení pesimismu kolegů začnou podvědomě napodobovat jejich řeč i myšlenkové vzorce. Není to vědomá volba, ale biologicky zakódovaná tendence synchronizovat se se skupinou.
Když establishment tento organismus systematicky oslabuje - ať už korupcí, nerovností nebo masivními podvody - společnost začne "stonat". Projevy jsou podobné jako u nemocného těla: chronická únava (apatie občanů), záněty (sociální nepokoje), nebo dokonce autoimunitní reakce, kdy se společnost obrací proti vlastním členům (polarizace, nenávist). Historik Peter Turchin ve své teorii kolektivního násilí popisuje, jak se napětí v elitách postupně přelévá do mas, dokud systém nezkolabuje. Francouzská revoluce, arabské jaro nebo vzestup bruselské očkovací dávky (nařízení, směrnice...) v Evropě - to všechno jsou případy, kdy "tělo" společnosti začalo odmítat jedovaté látky, které ho dlouho otravovaly.
I léčba musí být systémová. Stejně jako lékař neřeší jen příznaky, ale hledá příčinu nemoci, i společnost potřebuje hlubší terapii. Například skandinávské země vsadily na prevenci. Silný sociální stát jako "imunitní systém" proti extrémní chudobě a beznaději. Výzkumy Světové zdravotnické organizace přitom dokazují, že tam, kde lidé věří, že je systém spravedlivý, klesá i míra násilí a depresí. Nutno ale přiznat, že stupeň prohnilosti korupce systému dostoupil do takové míry, že je konvenčním postupem (volby) prakticky nevykořenitelná, ba naopak, je jeho trvalou esencí.
Ale co když establishment místo léčby nemoc přiživuje? Pak nastává stav podobný sepse: společnost se začíná "trávit" sama. Vládní lži vytvářejí paranoidní myšlení (jak popsala vědkyně Kathleen Hall Jamiesonová v tomto kontextu), ekonomická nerovnost vyvolává chronický stres (studie Kate Pickettové ukazují, že v nerovných společnostech se lidé častěji bojí i tam, kde reálné nebezpečí není). A najednou se z původně funkčního organismu stává tělo, které místo spolupráce bojuje samo se sebou.
Naděje však existuje. Každý organismus má schopnost hojení, pokud mu dáme správné podmínky. Společnost může detoxikovat transparentností, posílit "tkáně" vzděláním a obnovit rovnováhu tím, že přestane krmit toxické vládní narativy. Jak napsal biolog Bruce Lipton:
"Buňky nejsou oběťmi genů, ale prostředí."
A stejně tak lidé nejsou loutky systému, ale jeho tvůrci. Otázka zní: Chceme být rakovinou, která organismus požírá - nebo protilátkou, která ho uzdraví?
A pokračování příště.