2. část - společnost jako organismus -- Vítek Jiras

Jak jsem slíbil včera, dnes budu pokračovat v započatém tématu.
Osamělost jako výbušnina dějin: Proč se ztracené davy stávají živnou půdou pro chciválky
Představme si společnost jako obří skladiště lidských duší, kde každý sedí ve svém vlastním plexisklovém boxu. Vidí ostatní, slyší jejich hlasy přes digitální šum, ale nikdo se nikoho skutečně nedotkne. Tato izolace není jen smutným vedlejším produktem moderní doby - je to časovaná bomba, která v minulosti odpálila nacismus a stalinismus a dnes znovu tiká pod podlahou naší civilizace.
Všechny velké totalitní režimy 20. století měly jeden společný spouštěč: epidemii osamělosti. Když sociolog Erich Fromm analyzoval psychologii německé společnosti před nástupem Hitlera, odhalil děsivý paradox. Lidé byli fyzicky namačkaní v přelidněných městech, ale duchovně naprosto izolovaní. Industrializace rozbila tradiční komunity, urbanizace proměnila sousedy v cizí tváře a ekonomické krize donutily lidi uzavřít se do klecí vlastní nejistoty. Přesně tento vzorec dnes opakujeme v globálním měřítku. Studie Cigna z roku 2021 odhalila, že 61% Američanů se cítí osaměle, přičemž nejpostiženější skupinou jsou mileniálové a generace Z, tedy digitální domorodci.
Proč je osamělost tak nebezpečná? Protože osamělý mozek hledá spasení v davu. Neurovědci z MIT pomocí fMRI skenů dokázali, že sociální vyloučení aktivuje stejné oblasti mozku jako fyzická bolest. A jak ukázal klasický experiment Solomon Asche, člověk v bolestivé izolaci je ochoten zapřít i vlastní smysly, jen aby patřil k většině. Tento mechanismus vysvětluje, proč v roce 1933 miliony Němců dobrovolně odevzdaly svou autonomii Hitlerovi. Nebyla to jen propaganda, byla to zoufalá touha po spojení, po tom "být součástí něčeho většího", i kdyby to měl být monstrózní kult smrti. V případě Němců to ale byly také katastrofické podmínky hyperinflace, do kterých je ve Vímarském Německu přivedly tytéž americké banky, které jim pak na krizi vyvolanou stejnými finančními kruhy, půjčily. Zacyklený koloběh, ze kterého nebylo úniku - ale to s tímto tématem až tak nesouvisí.
Dnešní digitální věk tuto dynamiku ještě zhoršuje. Platformy jako Facebook a TikTok nejsou jen nástroje komunikace - jsou to strojovny na výrobu falešného společenství. Studie Journal of Social and Clinical Psychology prokázala, že čím více času lidé tráví na sociálních sítích, tím silněji pociťují sociální izolaci. Paradox? Vůbec ne. Každý lajk, každý emoji reakce je jako droga. Krátkodobě uleví od bolesti samoty, ale dlouhodobě prohloubí závislost na prázdných interakcích. Přesně to popisuje psycholog Jean Twenge ve své práci o generaci "iGen": dnešní mladí lidé mají v průměru o 30% méně reálných přátel než jejich rodiče v jejich věku, přestože jejich počty "followerů" rostou do tisíců.
A tady se dostáváme k bodu zlomu: Historické masové hnutí nikdy nepovstalo z komunitních center nebo hospod, ale vždy z prázdných bytů a anonymních ulic. Když v roce 2016 britská vláda zveřejnila data o podpoře Brexitu, ukázalo se, že největšími příznivci radikální změny byli právě obyvatelé nejizolovanějších regionů. Podobně v Americe krajní politické polarity nejvíce rezonují v oblastech s nejvyšší mírou úmrtí (zoufalství, předávkování, sebevraždy) - což není náhoda, ale přímý důsledek rozpadu sociální tkáně.
Co s tím? Příklady z minulosti naznačují, že jedinou účinnou protilátkou proti toxické masifikaci je obnova skutečných komunit. Když dánská vláda v 70. letech zavedla systém "folkehojskoler" (lidových vysokých škol), kde se lidé učili nejen fakta, ale především umění dialogu a spolupráce, vytvořila tím společenskou imunitu proti chciválečnictví. Dnes má Dánsko jednu z nejnižších měr osamělosti v Evropě, ovšem, jak vidíme, neodolalo vůči průniku obrovského počtu uprchlické komunity, která se v Dánsku vyznačuje tzv. nízkoprahovým terorismem (přepadení, ubodání, znásilnění, vykradení...).
Otázka nezní, zda jsme schopní se z této pasti osamělosti vymanit, ale zda si dokážeme přiznat, že digitální pseudo-společenství jsou jen iluze. Každý lajk je placebo. Každý tweet je výkřik do tmy. A historie nás už mnohokrát varovala: Dav nikdy nebyl řešením osamělosti, ale jen jejím nejhorším symptomem.
Prázdnota jako motor dějin: Jak ztráta smyslu života živí chciválečnictví
Představme si, že každé ráno vstaneme, usedneme k počítači a 10 hodin přesouváme čísla z jedné excelové tabulky do druhé. Nikdy neuvidíme člověka, kterému naše práce pomáhá. Nikdy neuslyšíme poděkování. Nikdy neucítíme, že to, co děláme, má nějaký dopad na svět. A pak si položme otázku: Proč to vlastně dělám?
Tato zdánlivě banální existenciální krize není jen osobním dramatem. Je to společenský virus, který v minulosti pomáhal rozpoutávat války a revoluce. Když člověk ztratí smysl, stane se dokonalou živnou půdou pro ideologie, které mu nabídnou alespoň iluzi vyššího účelu. Nacismus nezvítězil jen díky strachu nebo propagandě, ale zvítězil proto, že zoufalým Němcům nabídl grandiózní příběh o rasové nadřazenosti a tisícileté říši. Stalinismus nesedlal vládu jen terorem, ale sliboval lidem, že jejich utrpení mělo smysl v boji za světovou revoluci.
Dnes žijeme v éře masové nesmyslnosti, která svým rozsahem předčí všechna předchozí historická období. Antropolog David Graeber ve své slavné eseji O fenoménu bullshit jobs odhalil šokující paradox: čím více moderní ekonomika vytváří zbytečných pozic (PR manažeři, právníci korporátních firem, konzultanti pro konzultanty), tím více lidí propadá existenciálnímu zoufalství. Gallupův průzkum z roku 2017 ukázal, že 85% zaměstnanců na celém světě nenávidí svou práci nebo jí jsou naprosto lhostejní. A nejde jen o práci. Studie Journal of Clinical Psychology zjistila, že 42% mileniálů uvádí, že "nemá v životě žádný jasný cíl nebo směr", což je o 15% více než u generace jejich rodičů.
Proč je tato ztráta smyslu tak nebezpečná? Protože lidský mozek snáší prázdnotu hůře než bolest. Klasický experiment psychologa Martina Seligmana ukázal, že když lidé nemohou najít smysl v utrpení, upadají do stavu naučené bezmoci - přestanou se vůbec snažit. A právě v tomto okamžiku přicházejí "prodavači smyslu": váleční jestřábové, naháněči do různých kultů a sekt, esoterici rafinovaně drnkající na emotivní strunu prázdnoty. V roce 2016 tým z University of Illinois provedl studii na příznivcích radikálních hnutí a zjistil šokující spojitost - 78% z nich uvedlo, že před vstupem do hnutí cítili, že jejich život "postrádá vyšší účel".
Digitální věk tuto krizi ještě prohlubuje. Sociální sítě nám sice nabízejí nekonečné rozptýlení, ale zároveň likvidují poslední zbytky autentického smyslu. Instagramové životy plné dokonalých filtrovaných momentů vytvářejí dojem, že všichni ostatní mají naplněné a šťastné životy - jen my trávíme večery scrollováním a pocitem marnosti. Studie UCLA z roku 2020 odhalila, že každých 10% nárůstu času stráveného na sociálních sítích koreluje s 13% nárůstem pocitů existenciální prázdnoty.
Ale existuje i světlo na konci tunelu. Historické příklady ukazují, že společnosti, které dokážou obnovit smysl, se stávají odolnými vůči chciválečnictví. Když Finsko po občanské válce v roce 1918 zavedlo systém lidových škol, kde se děti učily nejen fakta, ale především proč bylo důležité je znát, vytvořilo generaci, která odolala jak fašismu, tak stalinismu. Dánská koncepce "hygge" - vědomé budování smyslu v malých každodenních rituálech - je dnes studovaná jako protilátka proti masové depresi.
Klíčové je pochopit, že hlad po smyslu nelze nasytit konzumem ani virtuálními odměnami. Jak napsal Viktor Frankl v Člověku hledajícím smysl:
"Člověk může snést téměř jakékoli jak, pokud má dostatečně silné proč."
Moderní společnost nám nabízí nekonečné jak. Jak vydělat víc, jak vypadat lépe, jak být produktivnější. Ale zapomněla nám dát to nejdůležitější: důvod, proč to všechno dělat.
A dokud tento deficit smyslu nepřiznáme, budeme i nadále vychovávat generace dokonale efektivních, naprosto ztracených lidí - dokonalé stavební kameny pro příští totalitu.
Úzkost jako tichá epidemie: Jak neviditelný strach živí chaos
Představme si, že se probudíme uprostřed noci s dusivým pocitem, že se něco děje. Že něco je špatně. Nemůžeme to pojmenovat, nemůžeme to ukázat prstem, ale je to tam - tíživé, neustálé, jako elektrický proud pod kůží. Tento pocit není jen naše osobní noční můra. Je to kolektivní stav moderní společnosti: volně plovoucí úzkost, strach bez objektu, který se šíří jako toxická mlha a mění nás v dokonalé kandidáty pro manipulaci.
Tento typ úzkosti není nový, ale jeho rozsah ano. Světová zdravotnická organizace (WHO) varuje, že úzkostné poruchy jsou dnes nejrozšířenějším duševním onemocněním na planetě - postihují více lidí než rakovina nebo diabetes. A nejde jen o diagnostikované případy. Spotřeba antidepresiv a anxiolytik vypráví ještě děsivější příběh: v Belgii, zemi s pouhými 11 miliony obyvatel, se ročně spolkne 300 milionů dávek psychiatrických léků. To není medicína - to je masová intoxikace neklidem. Je tragikomické, že by vlastně mělo jít o výkladní skříň Evropské Unie! Zřejmě platí přímá úměra, že čím blíže k Bruselu, tím více antidepresiv.
Proč je tato úzkost tak nebezpečná? Protože strach bez jasného zdroje hledá náhradní cíle. Klasický experiment Stanleyho Milgrama ukázal, že lidé vystavení stresu a nejistotě jsou ochotní poslouchat i ty nejtyranštější příkazy, jen aby získali iluzi kontroly. Stejný mechanismus funguje v politice. Sociální média tuto úzkost ještě více ženou do extrémů. Algoritmy Facebooku a sítě X fungují jako zesilovače strachu. Studie Nature Human Behaviour (2021) prokázala, že negativní obsah se šíří šestkrát rychleji než pozitivní. Když nemáme konkrétní důvod k obavám, algoritmy nám jej dodají: zprávy o pandemiích, klimatických katastrofách, ekonomických kolapsech. Výsledek? Mozek v permanentním režimu "boj nebo útěk", který hledá jakéhokoli viníka. A vlády to zatraceně dobře vědí a umějí s tímto fenoménem bravurně pracovat a modelovat ho jako plastelínu.
Nejhorší na tom je, že tato úzkost není iracionální. Je to logická reakce na svět, který systematicky ničí všechno, co dává lidem jistotu: stabilní práci, pevné vztahy, víru v budoucnost. Ekonom Guy Standing popisuje vznik nové společenské třídy prekariátu - lidí žijících v trvalé nejistotě bez jistot, perspektiv nebo sociální ochrany. Není divu, že podle průzkumu American Psychological Association (2022) 75% mladých dospělých uvádí, že jejich generace má "méně příležitostí než ta předchozí".
Problém není v tom, že bychom byli slabí nebo "příliš citliví". Problém je v tom, že žijeme v systému, který vyrábí úzkost jako vedlejší produkt, a pak nám nabízí falešná řešení: sektářství, kulty, pouťovou esoteriku. Dokud nepochopíme, že skutečným lékem není další pilulka, ale obnova důvěry, stability a smyslu, budeme i nadále žít v době, kdy se strach stal naším nejvěrnějším společníkem.
A historie nás už mnohokrát varovala: Národ plný úzkosti je dokonalá kořist pro ty, kteří slibují jednoduché odpovědi na složité otázky. Otázka zní - probudíme se dřív, než bude pozdě?
Pokračování příště.