3. část - společnost jako organismus -- Vítek Jiras

Davová psychóza: Jak se z frustrovaných jednotlivců stává neřízená střela
Představme si tlakový hrnec, ve kterém se společnost dusí. Pára stoupá - je to pára osamělosti, nesmyslnosti, úzkosti a nashromážděného vzteku. Víko drží jen proto, že systém občas otevře ventil: povolené demonstrace, petice, nenávistné výlevy na sociálních sítích. Lidé si myslí, že ventilují tlak, ale ve skutečnosti jen otáčejí knoflíkem na vyšší teplotu. A pak se stane to, co se stalo v Německu 30. let, v Sovětském svazu, v Kambodži Pol Potova režimu - najednou se objeví cíl. Něco, na co lze ukázat prstem a říct: Tohle je zdroj všeho zla. A v tu chvíli se hrnec roztrhne.
Tento proces není náhoda. Je to přesně vypočítaná sociální dynamika, která se opakuje vždy, když jsou splněné 4 klíčové podmínky: izolace, ztráta smyslu, úzkost a frustrace bez cíle. A my dnes žijeme v době, kdy jsou všechny 4 přítomné v míře, která by měla vyvolávat husí kůži.
#Frustrace hledající oběť
Když člověk nemůže pojmenovat zdroj svého utrpení, začne si ho vymýšlet. Tento jev popsal už Gustave Le Bon v Psychologii davu: "Dav potřebuje nepřítele, aby měl důvod existovat." Dnešní sociální média tuto potřebu jen umocňují. Studie Nature (2022) ukázala, že nenávistné tweety se šíří rychleji než jakýkoli jiný obsah - ne proto, že by lidé byli zlí, ale proto, že frustrace bez ventilu hledá jakékoli vybití.
Příklad? Během pandemie covid-19 se ze dne na den stali "viníky" neočkovaní nebo odpůrci vakcín. Média, politici i veřejnost najednou měli společného nepřítele - a ten nepřítel byl tak pohodlný. Místo aby se řešily systémové problémy (nebezpečí experimentálního roztoku vakcín), bylo snazší obvinit konkrétní skupinu. A tak se stalo přesně to, co popisuje historik Timothy Snyder:
"Totalita nezačíná gilotinami, ale označením viníka."
Předtím to byli odpůrci migrace. Pak tedy odpůrci vakcín. Později odpůrci války. Když nefunguje tvrdý vládní/systémový diktát (povinné uctívání, kult a milování) nastupují nálepky odpíračů tohoto "ušlechtilého" stavu.
#Sugesce jako sociální lepidlo
Jakmile se objeví společný cíl nenávisti, spustí se mechanismus, který psychologové nazývají "deindividualizace" - rozpouštění osobnosti v davu. Klasický experiment Philipa Zimbarda ukázal, že když lidé cítí anonymitu a skupinovou podporu, jsou schopní činů, které by jako jednotlivci nikdy nespáchali.
Přesně to se děje na sociálních sítích. Když se někdo na síti X přidá k lynči "chcimíra", necítí se jako tyran, ale cítí se jako hrdina, který brání společnost. A čím více lidí se přidá, tím více roste pocit, že "to musí být pravda". Tento jev popisuje teorie spirály mlčení (Elisabeth Noelle-Neumannová): lidé mají tendenci přizpůsobovat své názory většině, i když vědí, že většina lže.
#Euforie davu: Opium pro ztracené duše
Ale proč lidé dobrovolně přijímají i ty nejabsurdnější narativy? Protože davová hysterie je návyková. Neurovědci z univerzity v Utrechtu zjistili, že kolektivní vzrušení (například skandování na demonstraci) spouští v mozku stejné mechanismy jako drogy. Uvolňuje se dopamin, endorfiny, člověk cítí euforii z toho, že patří někam většímu.
Tento mechanismus využívají všechny totality. Nacisté měli masová shromáždění s pochodněmi, komunisté "spontánní" manifestace. Dnes máme Twitterové hashtagové kampaně a "hromadné výzvy k odpovědnosti". Forma se mění, princip zůstává: Davové šílenství je nejúčinnější lék na existenciální prázdnotu.
#Vynucovaná solidarita: Kdo nejde s námi, jde proti nám
Poslední fází je vyloučení všech, kdo nesouhlasí. V nacistickém Německu to byli "zrádci národa", v SSSR "třídní nepřátelé", dnes jsou to "dezinformátoři" nebo "sobečtí odmítači solidarity".
Tento mechanismus popisuje studie Journal of Social Psychology (2021): Čím více se skupina cítí ohrožená, tím agresivněji vylučuje ty, kdo narušují její jednotu. A protože moderní společnost je hluboce nejistá, ochota k takovému vylučování roste.
Jsme na pokraji další masové psychózy?
Historie se neopakuje doslova, ale rýmy jsou děsivě podobné. Dnes máme místo Židů "chcimíry", místo imperialistů "odpírače vakcín", místo pochodňových průvodů anonymní online lynče.
Otázka nezní, jestli se může zopakovat něco podobného jako nacismus nebo stalinismus. Otázka zní: Jak dlouho ještě budeme předstírat, že se to neděje?
Protože jediná věc, která dokáže zabránit dalšímu zfanatizování mas, je odvaha říct: "Ne, tohle není viník. Tohle je jen obětní beránek."
Ale kdo z nás to udělá, když je tak pohodlné přidat se k davu?
Proč systém tlačí na kolektivismus: Jak masová účast udržuje kontrolu
Představme si společnost jako obří včelí úl - každý jedinec má svou roli, pohybuje se v rámci daných struktur a hlavně: nikdy nevylétá příliš daleko od roje. A přesně to je ideální stav pro systém, který potřebuje předvídatelné, ovladatelné masy. Proto takový důraz na kolektivní sporty, team-buildingy, festivaly, skupinové výzvy na sociálních sítích, hromadné akce od demonstrací po maratony charitativního běhání. Všechno je to dokonale vymyšlená mašinérie, která má jediný cíl: udržet lidi propojené, synchronizované a závislé na skupinovém myšlení. Na začátku tohoto minicyklu jsem psal o tom, že lidé od sebe kopírují mentální vzorce tím víc, čím víc času spolu tráví. A přesně "vo tom to je", jak by řekl klasik.
Proč je samota nebezpečná pro systém?
Když člověk zůstává sám - skutečně sám, bez šumu médií, sociálních bublin a kolektivních aktivit - začne přirozeně přemýšlet. Ne nad tím, co mu systém nabízí, ale nad tím, co skutečně chce on sám. Čte knihy, které si vybral, ne ty doporučené algoritmy. Chodí do přírody, kde nejsou billboardy ani reklamy. Rozmlouvá sám se sebou, místo aby opakoval fráze, které slyšel v práci nebo na Instagramu. A to je pro establishment noční můra. Samostatně uvažující člověk je hůř ovladatelný.
Historické příklady jsou výmluvné:
- V sovětském Rusku byly kolektivní brigády povinné - lidé museli trávit volný čas společně na "kulturních akcích", protože individuální zájmy (jako četba zakázané literatury) vedly k nebezpečnému přemýšlení.
- V nacistickém Německu Hitlerjugend organizovala masové tábory a pochody - mladí lidé měli být vždycky součástí davu, nikdy o samotě se svými myšlenkami.
- Dnes máme firemní teambuildingy, kde se zaměstnanci učí "být tým" - protože firmy vědí, že izolovaný zaměstnanec by mohl začít klást nepříjemné otázky o smyslu své práce nebo výši svého platu.
#Cloudové myšlení: Kolektiv jako univerzální mozek
Moderní doba tento princip dovedla k dokonalosti. Sociální sítě, streamingové platformy a masové akce fungují jako kolektivní cloud, kam lidé ukládají své názory, emoce i zábavu. Proč si vybírat vlastní hudbu, když Spotify nabízí "týdenní přehledy", co poslouchají ostatní? Proč mít originální názor, když síť X okamžitě ukáže, co si myslí většina?
- Kolektivní hry (Fortnite, Among Us). Místo aby člověk hrál samostatně strategické hry, je tlačený do týmů, kde musí komunikovat, přizpůsobovat se a opakovat stejné vzorce chování.
- Výzvy na TikToku. Někdo vymyslí tanec nebo trend a miliony lidí ho bezmyšlenkovitě kopírují. Nejde o kreativitu, jde o synchronizaci.
- Hromadné sportovní akce (maratony, fanouškovské průvody). Davová euforie je návyková a nutí lidi cítit se jako součást něčeho většího, i když to znamená vypustit vlastní identitu.
#Odpojení od kolektivu = probuzení individuality
Když lidé začnou trávit čas o samotě, systém ztrácí kontrolu. Najednou:
- Místo sledování televize objeví knihu, která je donutí přemýšlet kriticky.
- Místo opakování frází z médií si vytvoří vlastní názor.
- Místo účasti na předem organizovaných akcích začnou tvořit vlastní projekty.
A to je přesně to, čeho se establishment bojí. Příliš mnoho individuality narušuje snadnou ovladatelnost mas. Kdyby lidé masově opustili sociální sítě, přestali chodit na povinné firemní drinky a začali trávit čas sami se sebou, systém by se musel změnit - protože by přestal mít jistotu, že dokáže předvídat a řídit jejich chování.
#Jak z toho ven?
Nejde o to úplně se izolovat, ale o to nenechat se vtáhnout do kolektivní hypnózy. Číst knihy, které nejsou bestsellery. Chodit na procházky bez sluchátek. Občas vypnout notifikace a strávit den bez digitálního hejna. Protože jediný způsob, jak zůstat svobodný v době kolektivního cloudového myšlení, je občas vypadnout ze synchronizace.
A to je přesně důvod, proč systém tolik tlačí na to, abychom všichni dělali všechno společně. Protože jakmile se odpojíme, přestaneme být snadno ovladatelnou buňkou v organismu masy - a staneme se něčím mnohem nebezpečnějším: svobodným člověkem.
Poslední díl příště.